Browse By

Jiří Hájíček — Americké cigarety

Skoro vždycky, když odbije na kostelní věži pátá hodina odpolední, nad náměstíckem přeletí v kruhu šedavé hejno holubů. Někdy pár prachových peříček zavane vítr až do okna kadeřnictví. Paní Váňová na věž nevidí, její provozovna je schována v podloubí, ale když přes kočičí hlavy na rynku zrovna nejede žádné auto a je ticho, slyší ten tlukot desítek párů ptačích křídel zastřeně pšes sklo okenní tabule až ke křeslu, na kterém stříhá zákazníky, cítí to unavené mávání perutí až někde vzadu ve své hlavě, šum a samet, když pracovní den pomalu končí a v záclonách usíná prach z bot a šatů všech těch lidí a droboučké jehličky jejich vlasů.

Tři proudy kabátů, aktovek a klobouků se dnes už protáhly za tím oknem, poslední vlna jako vždycky před pátou. Ranní směna z keramičky po půl druhé, úředníci z pojišťovny a z banky kolem čtvrté a po nich končí směna ve fabričce na ložiska. Důchodci chodívají spíš dopoledne i se svými nákupními taškami s rohlíky a mlékem, děti tudy chodí ze školy.

Paní Váňová občas tu únavu, kterou je nabitý vzduch v místnosti, přerazí ostřejší voňavkou z broušeného flakónu stojícího léta na svém místě na skleněné desce stolu pod zrcadlem. Celé roky, co pracovala tady, ještě ve státním v rámci komunálních služeb, ten flakón pravidelně dolévala kolínskou. Nadechne z té vůně ještě trochu síly, aby přestála zbytek času, který tak tvrdošíjně a svorně ukazují hodinky na jejím zápěstí i zažloutlé bělmo ciferníku venku na kostele.

Paní Váňová několikrát přejde po malé oficíně k oknu a zpátky ke dveřím do čekárničky, nakoukne dovnitř té malé místnůstky vedle, ale obě lavice jsou prázdné.

Sedne si na židli pod věšákem na kabáty, bílou zástěru si nechává ještě na sobě a vezme do ruky oranžovou plastovou krabici s víkem, kam dává peníze. Z jedné přihrádky vyndá papírové peníze, narovnává bříšky prstů pomačkané dvacetikoruny, jedna stokorunová bankovka, padesátikoruny. Rovná je a skládá na sebe, pak počítá kovové peníze, dělá z mincí komínky a sčítá je dohromady, kontroluje podle knihy s nalinkovanými stránkami. Na okraj stolu dopadá od stropu jen málo světa, nejvíce elektrických paprsků se odráží ve velikém zrcadle naproti křeslu, v tom druhém prostoru, tichém, hluchoněmém.

Vedle zrcadla visí ceník, na tvrdém papíru fixou vypsané kadeřnické služby.

PÁNSKÉ STŘÍHÁNÍ
DÁMSKÉ STŘÍHÁNÍ
VOUSY, KNÍR — ZÁSTŘIH
MÓDNÍ STŘIH
JEŽEK
PODSTŘIH
DĚTI
TRVALÁ
FOUKANÁ

Když je paní Váňová téměř u konce s počítáním tržby, zaslechne vrznout dveře vedle z čekárny a pak se ozve zaklepání.

«Dobrý den,» vejde pán s prošedivělými vlasy a v černém dlouhém kabátě. Paní Váňová vstane, položí sešit a krabičku s penězi, co měla na klíně.

«Dobrý den, pane profesore,» říká a trochu oživne.

«Omlouvám se, že jdu trochu pozdě…»

«To nic. Zůstávám tu stejně vždycky dýl…» říká skoro na omluvu paní Váňová.

Profesor si pověsí kabát a usedá do křesla, kadeřnice přes něj přehodí bílé plátno, přes oblek a kolem krku, automatickými pohyby bere do ruky hřeben a nůžky a zvedá oči k zrcadlu, nakloní hlavu.

«Tak jako vždycky, pane profesore?»

«Ano, jako obvykle…» zakašle rozpačitě profesor.

Paní Váňová nejdříve přičísne a urovná pěšinku v účesu pana profesora, po té si ho prohlédne v zrcadle a pustí se do práce. Nůžky cvakají v navyklém rytmu a šedivé vlasy staršího pána mezi jejími prsty se mění v krátké chomáčky klouzající paní Váňové po hřbetě ruky na zem a na bílé plátno přikrývající mužova ramena. Jak se venku začíná šeřit, září v oficíně bílý přehoz a od stropní zářivky jde teplo, čas od času si paní otře rukávem čelo.

«Chtěla jste se mnou mluvit o vaší Alici?» ptá se profesor po chvilce mlčení a dívá se na paní Váňovou do zrcadla a ona se taky podívá do zrcadla a jejich oči se střetnou na malém kousku té vyleštěné prochy před nimi.

«Chtěla, pane profesore…» osměluje se paní, «de o to, že… vy znáte naši Alici dobře, byl ste její třídní, tak si myslím, že byste nám moh snad poradit… Nechtěla bych vás nějak moc obtěžovat nebo zdržovat, víte…?»

«Ale to je v pořádku, paní Váňová, vždyť je to moje bývalá studentka,» říká profesor a na čele mu ulpívají krátké odstřižky vlasů.

«Nevím, jak bych vám to řekla… máme s ní trápení, nevíme pořádně, co se s ní děje, víte? Skoro s náma nemluví, buď sedí zavřená doma, nebo odjede do Prahy a vrátí se za tejden…»

«Vrátila se na školu?»

«Právě že ne, to nás s manželem nejvíc mrzí. Vykašlala se na všechno, není s ní řeč a… prostě všechno je to od doby, co se vrátila z tý Ameriky.»

Paní Váňová stříhá profesorovy prokvetlé vlasy kolem uší, pak zastrčí do kapsy zástěry, otevře úzkou zásuvku ve stolku, vyndává z ní elektrický holicí strojek a zarovnává kotlety na pravé i levé straně.

«…víc než rok sme ji neviděli, chápete, a teď sedí zavřená ve svým pokoji, na uších má sluchátka a je duchem nepřítomná, nevíme, co si myslí, neřekne, co chce, s nikým se nebaví… Ona je prostě pořád tam, v tý Kalifornii. Oblíká se jenom do těch hadrů, co si odtud přivezla, prej to nakoupila někde v seknhendech, po černochách, který to tam nosí. Peníze utrácí za nějaký anglický nebo spíš americký časopisy, co jí chodí poštou. Ale odtamtud, z Ameriky, si žádný peníze nepřivezla. Nevíme vlastně, z čeho to platí, prej dělá překlady. Žádný peníze od nás nechce, občas mi chce dát na domácnost, ale my si od ní nic nebereme, dyť vlastně doma nejsi, říkám jí. Ptám se, jestli tam v Praze má nějakýho přítele, kterej ji živí, ale tvrdí, že ne, prej přespává u známejch na kolejích…»

«To mi něco připomíná,» pronese tiše profesor.

«Jen jednou přijela z Prahy s nějakým klukem,» pokračije paní kadeřnice, «Američan, co přijel na pár tejdnů do Čech. Představte si, přišel v botách od sněhu až do obejváku na koberec, řek nám s manželem česky ahoj a pustil si televizi! Chvíli seděl a koukal, povídali si s Alicí anglicky. A pak vstal, došel do kuchyně a vyndal si z naší ledničky pivo! Byli sme z něj s manželem docela vyšitý…» vypráví paní Váňová odrazu v zrcadle a stříhá hlavu pod svýma rukama.

«Myslel jsem, že se za mnou někdy zastaví na gymnáziu, když se vrátila,» říká profesor s napolo ostříhanou hlavou.

«To je právě ono, pane profesore, hodila za hlavu všechno, co bylo dřív, vysokou školu, svý kamarády tady v Městci, nás… Ona tam chce zpátky. Chce jet zpátky do Ameriky, jenže nemá peníze. Chce tam prej studovat. Jenže stipendium nedostala a ta rodina v Kalifornii, kde byla, má už na hlídání dětí jinou holku. Já nevím, jestli je naštvaná snad na nás? Jako že jí to nemůžeme zaplatit, aby se tam vrátila…? Ale kde bysme na to vzali? Víte, že manžel má už pět let invalidní důchod po tom infarktu a já… To prostě nejde. Víte, kolik hlav musím ostříhat, než vydělám tisíc korun a než zaplatím nájem a daně? Otýkaj mi nohy a sou dny, kdy si máčím ráno ruce v umyvadle ve studený vodě, abych rozhejbala prsty a zápěstí… Vzadu mašinkou, pane profesore?»

Profesor přikývne a paní Váňová znovu zapíná elektrický strojek, zarovnáaá zástřih vzadu a vyhodluje krk. Zrcadlový obraz profesorofy tváře dělá bezmocné a soucitné grimasy a pak se profesor zeptá:

«To vám Alice nikdy o Americe nevyprávěla, jak jí to tam šlo, co tam dělala, jaký měla kamarády…?»

«Ale jo, povídala nám o tom, ze začátku, když se vrátila, jenže nikdy nám asi neřekla to podstatný, nebo aspoň my sme si z toho jejího vyprávění nikdy moc nevzali. Viděli sme fotky z tý rodiny, domu, kde bydleli, z cesty po Americe o prázdninách. Jenže co já z toho mám poznat? Něco tam musí bejt, něco, co my sme asi nepostřehli, co nám Alice neřekla nebo to možná taky neumí říct. Něco silnýho, co ji táhne zpátky a proč tady nemá stání. Když otevře pusu, tak jen Amerika, Amerika, nic jinýho pro ni neexistuje…»

«Nemá tam známost?»

«Na to sme se jí samozřejmě ptali, to nás napadlo jako první, když sme viděli, že to s ní není v pořádku. Ale říká, že ne, prej tam měla kamarády a kamarádky… Stačí to takhle vpředu, pane profesore?» ptá se kadeřnice do zrcadla.

«Stačí, paní Váňová,» odpovídá odraz pana profesora. Má teď trochu útrpný výraz v obličeji a je nesvůj.

«My nemáme peníze, abysme poslali Alici studovat do Ameriky, ani abysme jí platili letenky… To je nesmysl. Ale hlavně, my chceme, aby byla doma, s náma, ne aby tam odešla a už se nevrátila, aby se tam snad odstěhovala. My nikoho jinýho nemáme než ji, rozumíte…?»

Pan profesor sedí ještě v holičském křesle, ale už je celý otočený do strany a dívá se na paní Váňovou, jak sedí sklesle na staré židli pod věšákem, pod jeho černým kabátem.

«Já myslím, že se na to díváte zbytečně skepticky, paní Váňová. Alice je zatím doma půl roku, nebo jak dlouho…?»

«Bude to už osm měsíců…»

«Stejně, to je moc krátká doba na to dělat nějaký závěry. Najde si zajímavou práci, dneska jsou jazyky žádaný všude, bude cestovat, třeba se do Ameriky bude vracet pracovně… Zkuste jí to takhle nějak vysvětlit. Ještě se třeba vrátí na školu, vždyť je jí dvacet…»

«My s ní takhle mluvíme, pane profesore, chceme jí to vysvětlit nebo nějak ulehčit. Jenže se nám zdá, že to nemá žádnou cenu, ona se tu trápí nebo nudí nebo co jí vlastně schází… Ona musela v tý Americe zažít něco, co s ní takhle zamávalo, něco tam poznala, co ji táhne zpátky, a my nevíme, co to je. A máme s manželem strach, že něco zanedbáváme, že bysme měli něco udělat, než bude pozdě, než provede nějakou hloupost. Mysleli sme už i na to, jestli by ji třeba neměl vyšetřit psychiatr. Já vím, ona by tam stejně nešla, ale vždyť Alice byla vždycky úplně jiná holka, než je teď, sám ste ji znal…»

«Chápu, že o ni máte strach, my totiž v rodině…»

«Strach máme. V posledních tejdnech mám pocit, že se na něco chystá, snad odjet. Ale vím, že peníze na cestu nemá… Pane profesore, já vím, že se to nedělá a je mi to trapný, ale já sem jí dneska vzala, když sem věděla, že přijdete, dva dopisy, který jí nedávno přišly z Ameriky, asi od nějakejch těch kamarádů. Vy ste měl Alici taky na angličtinu a…»

«To ano, ale jen jako záskok na půl roku, prosím, než přišel kolega s aprobací…»

«…zkrátka, chtěla bych vás poprosit, jestli byste mi řek, co stojí v těch dopisech, jestli ji zvou zpátky nebo jí něco radí, co má udělat, aby se tam dostala za nima… Třeba bych se z toho něco dozvěděla, ona nám nic neřekne…»

«Paní Váňová, to je takové žinantní, víte, nevím jestli…»

«Je to pro její dobro, pane profesore. Já jí nechci nějak kazit život, jen si myslím, že by mi to mohlo pomoct.»

«Mně se to vážně nezdá správné…» namítá profesor.

Paní Váňová vytahuje z kabelky dvě obálky s barevnými poštovními známkami a razítky USA. Profesor se chíli ošívá, drží ty obálky v ruce a pak z jedné vytáhne dopis. Paní Váňová pozoruje jeho tvář, oči klouzající po řádcích. Ta chvíle je dlouhá a panu profesorovi zrůžověla tvář a na čele mu vyvstávají kapky potu, podívá se na chvíli do podlahy a potom znovu do popsaného papíru a kroutí hlavou. Paní má nervózní prsty a hryže si ret.

«Paní Váňová, já nevím. Já tady rozumím jen pozdravu a pár frázím v úvodu, ale jinak jen několik útržků… Je to psané zřejmě slangem, víte, jak ti mladí tam mezi sebou mluví, a… To nemá cenu číst ani se slovníkem, já většině slov rozumím, ale dohromady mi ty věty nedávají žádný smysl. Vážně…»

Profesor bezmocně kroutí hlavou, vytáhne dopis z druhé obálky a čte, přeloží pár vět a se zbytkem si neví rady.

«Nezlobte se, paní Váňová, tohle je americká angličtinam nejspíš hovorová, já nevím… Do revoluce, víte, do devětaosmdesátýho jsem učil jen němčinu a ruštinu a sám teď ještě chodím do kurzu angličtiny doplňovat si kvalifikaci. Alice, po roce a půl tam, umí anglicky stokrát líp než já… Opravdu vám s tímhle nepomůžu… Leda to dát přečíst kolegovi angličtináři nebo nějakému rodilému Američanovi, ale…»

Kadeřnice si s povzdechem bere dopisy zpátky a děkuje. Teď se dívají jeden druhému do očí přímo, bez zrcadla prostředníka.

«Mám strach, že ji doma neudržíme, prostě od nás odejde a… Ta Amerika ji úplně pobláznila. Asi ten život tam nebo co…»

«Víte, paní Váňová, je to tedy náhoda a ironie osudu, ale my máme totiž v rodině něco podobného…» vysouká za sebe pan profesor.

«Ale děte…!» paní Váňová strne a zeširoka zírá na pana profesora.

«Ano, jak jsem vás poslouchal, s tou Alicí, celý náš Michal… můj vnuk, víte?»

«Vážně…?» užasle hledí kadeřnice na profesora.

«Syn od naší Jarušky, co je teď v Praze.»

«Povídejte, pane profesore…»

«No, ten první rok na právech ho nebavil, říkali jsme si se zeťákem, léto v Americe mu prospěje, když už má tu možnost, vrátí se s čistou hlavou, rozmyšlenej, jestli chce dál pokračovat na právech, nebo přejde na jinou školu…»

«No a…?» nedočkavě pokyvuje hlavou paní Váňová.

«Měsíc pracoval a pak cestoval po Státech, po národních parcích, dostal se až na Aljašku…»

«A když se vrátil…?»

«Mysleli jsme už, že se nevrátí. Dorazil o měsíc později…»

«No hlavně že je doma.»

«On právě doma je a vlastně není, jako ta vaše, víte? Taky moc nemluvil, jen někde chodil, škola nic. Až to zeťák nevydržel a povídá, tak co, Michálku, co hodlás dělat? Jak ses rozmyslel? Nebo zkusíš filozofii?»

«A on?» přerušuje paní Váňová delší pomlku.

«A on se tak díval a řekl, já bych si někde postavil srub…» usmívá se hořce profesor.

«Srub? Jakej srub, pane profesore?»

«No třeba někde na Šumavě, řekl Michálek, bydlel bych tam někde v lese a kamarádi by tam za mnou jezdili, pekli bysme maso a pili pivo…»

Oba sedí naproti sobě, zasmušile hledí na linoleum, kde zůstala hromádka ostříhaných šedivých vlasů.

«My sme na ni byli tak hrdý, víte,» chraplavě začíná paní Váňová, «Alice byla možná první z Novýho Městce, kdo se podíval do Ameriky…»

«Já jsem v Americe nikdy nebyl stejně jako vy,» říká pan profesor, «to vědí oni, co tam je, ty naše děti… Amerika je velmoc, víte, a jednou nás schlamstne…»

Paní kadeřnice se leká. Až se viditelně zachvěje.

«…proniká do Evropy už dlouho a pořád víc, hospodářsky a taky životní styl, móda, kultura, vemte si jen, jak americký filmý válcují evropskou kinematografii, a tak to bude se vším!» zdvihá ukazovák jako před tabulí. «Americký cigarety, americký auta, americký kalhoty, všechno, co nám sem posílají, víte? Státníci spojují Evropu, proč asi? Aby se ubránila Americe…»

«Amerika…» opakuje si pro sebe tiše a nechápavě paní Váňová.

Profesor si bere kabát z věšáku a hledá peněženku, aby zaplatil. Náměstíčko malého města je nasvícené a plné stínů, paní Váňová vyprovází profesora až k venkovním dveřím a zamyká za ním. Okamžik stojí za dveřmi a zase odemkne a otevře, aby se přesvědčila, jaký obraz jí právě uvízl za víčky. Z ulice, co ústí na rohu do náměstí, svítí ten červený billboard. Muž v kovbojském klobouku. V pozadí skaliska a prérie. Marlboro Country. Zamyšleně podruhé zamyká.

V oficíně si svléká plášť a bere hřeben, pomalu si vyčesává před zrcadlem z vlasů cizí vlasy, všechny ty ústřižky cizích vlasů, které se jí za celý den zachytily v účesu. Odrůstající blond přeliv a vrásky v zrcadle. Jako by nemohlo zrcadlit lepší časy. Potom vezme smeták a zametá vlasy na podlaze, vlasy, vlasy a vlasy, pokolikáté už dnes.

Z kostelní věže bije šestá hodina večerní, sem tam někdo přejde pod oknem. Veliké zrcadlo odráží barevné plakáty s lesklými účesy manekýn, zelíčko ve váze na skříni, celá místnost ještě jednou v zrcadle. Paní Váňová stojí uprostřed té své zdvojené samoty. Když se oblékne do kabátu, zhasne a projde tmavou čekárnou, zamkne za sebou dveře. Vyjde z podloubí, nadechne chladný vzduch nad vlhkou hrbolatou dlažbou a s ním i hlt jistoty. Hospoda U Palcátu svítí naproti, lékárna, lavičky, kašna, vánek nad náměstím ohlašuje nějaké hodně vzdálené jaro. Domů je to sotva tři sta metrů. Už je klidnější. Amerika jí v té chvíli připadá obrovsky daleko…

Лексико-фразеологические комментарии

hodiny odbily — часы пробили

rynek — старое название площади; рыночная площадь, рынок

zastřeně — глухо, приглушено

samet — бархат

šaty — 1. платье, 2. одежда

v rámci komunálních služeb — в сфере коммунальных услуг

kolínská (voda) — одеколон (в чешском языке — букв. перевод французского eau de Cologne’ вода из Кёльна)

tvrdošíjně — настойчиво, упрямо, упорно

svorně — согласно, единодушно; дружно

bělmo — белок глаза

ciferník — циферблат

fixaразг. фломастер

trvalá (nechat si udělat trvalou) — химическая завивка (сделать себе химическую завивку)

pěšinka — пробор (на голове)

chomáček — комок, комочек

zásuvka — 1. ящик, 2. розетка

kotlety — бакенбарды

hadry — тряпки

obejvák (obývací pokoj) — разг. зал (от obývací pokoj — жилое помещение; гостиная)

vyšetřit co — смотреть, произвести осмотр, обследовать что-либо

ošívat se — ёрзать

strnout — оцепенеть, окаменеть

prospět komu, čemu — принести пользу, пойти на пользу кому-либо, чему-либо

dorazit kam — прибыть, добраться куда-либо

Pane profesore! — обращение к преподавателям гимназии (в школе: Pane učiteli! Paní učitelko!; в вузе в зависимости от научной степени: Pane magistře! Pane docente! Pane profesore! Pane kolego!), также: Pane doktore! Paní Váňová! Pane Hájíčku!

podloubí — арочная лоджия — строительный элемент, типичный для некоторых исторических центров в городах Тельч, Домажлице и др. В России подобными строениями являются арочные пролеты галереи Торговых рядов в Костроме.

kočičí hlavy (zámková dlažba) — тротуарная плитка; мостовая из небольших округлых булыжников. В Праге так вымощены многие улицы Старого города, поэтому женщинам-туристкам не рекомендуется там ходить на высоких каблуках.

mávání perutí — взмахи крыльев

oficínaредко прост. мастерская парикмахера; парикмахерская

třídníразг. třídní učitel — классный руководитель; ср. třídní kniha — классный журнал, třídnická hodina — классный час

není s ní řeč — с ней бесполезно говорить

být vyšitýразг. также vyšinutý — быть выбитым из колеи, быть ошарашенным

invalidní důchod — пенсия по инвалидности

otýkají mi nohy — у меня порой отекшие (опухшие) ноги

ona má známost — у неё есть молодой человек, у неё есть друг (жарг. фрэнд)

je to pro její dobro — ради её блага, во имя её блага

leda to dát přečíst… — разве только дать это почитать…

to je náhoda! — Какое совпадение! Вот так-так! Ну и ну!

Ale děte…! — Да что вы говорите…! Не может быть!

zeťákразг. фам. зять

Добавить комментарий

Ваш адрес email не будет опубликован. Обязательные поля помечены *

Сообщить об опечатке

Текст, который будет отправлен нашим редакторам: