Browse By

Tereza Boučková — Svatá Hana

… a proto slečně Honzákové přenechávám v klidu a pokoji duše závěrečné obřady naší dnešní bohoslužby. Všichni, co tu jsme, víme, že sestra Hana žije svůj život v zasvěcení bohu a že je to naše svatá…

Farář Haně předal zakončení nedělní eucharistie a spěchal do vedlejší obce na křtiny. Nebylo to poprvé, kdy ji pověřil podobným úkolem. Dobře Hanu znal. Patřila k tomuhle kostelu odjakživa. Patřila k němu pevně a nerozlučně mnohed dřív, než sem přidělili jeho. Patřila ke kostelu, patřila k bohu celou svou existencí. Chodila se modlit za všech okolností a za každého režimu. Když tomu doba nepřála, i teď, kdy je to každému jedno.

Hana začala zpívat. Přidalo se k ní několik hlasů. Ze vsi, čítající už skoro devět stovek obyvatel, chodilo pravidelně do kostela šest sedm lidí.

Hana nikdy žádnou jeho mši nevynechala. Přišla, i když se někdy sotva držela na nohou. A na nohou se sotva držela celý život. Chodila se modlit, chodila kostel uklízet, ale i zdobit květinami, které sama vypěstovala.

Pokud farář nespěchal k povinnostem jinde — celkem měl na starosti devět obcí — před mší nebo po ní se u Hany zastavil. Ráda pro něho nachystala oběd nebo alespoň malou svačinu. Vždycky mu upekla koláč, bábovku…

Byl jediný, o něhož se mohla starat. Věděl o ní všechno. Znal všechna její selhání, a přesto si jí vážil. Často se zastavil jen tak, cestou od jedné farnosti ke druhé. Rozhovory s ní ho obohacovaly. Byla jiná než lidi, kteří tu žili. Krásná, oduševnělá, hluboce věřící, čistá, pokorná a přitom zvláštně tvrdohlavá až umanutá. S lidmi z vesnice se nikdy úplně nesžila. A přitom se v ní narodila, žije tu celý život. K stáru si ale úctu a obdiv svých spoluobčanů vyvzdorovala. Vedla knihovnu. Pomáhala starým lidem radou i praktickou pomocí. Několika dětem, které doma neměly klavír, umožnila, aby k ní chodily cvičit; vlastnila pianino.

Nikdo, komu se dostala do zorného pole, si jí nemohl nevšimnout. Měla zvláštní vášeň, která ji už napohled vydělovala z vesnického průměru, z šedi obyvatel, kterým jejich životní prostor nestál za to, aby se oblékli do něčeho jiného než do pracovního.

Ti, co se sem přistěhovali nedávno, co vesnici obklopili novými domy, už žijí jinak, ale starousedlíci chodili na obecní úřad, na poštu nebo do krámu oblečení, jako by si zrovna odskočili od pily nebo plotny. Muži na sobě měli modráky, ženy zase přes tepláky zástěru, takovou tu dlouhou, propínací, ve které vypadaly jako prodavačky z drogerie nebo kuchařky ze školní jídelny.

Hana nechodila v zástěře nikdy. Vždycky byla v šatech, které jí šila maminka, dokud se nenaičila šít i ona sama. K nim nosila barevné, co nejbarevnější klobouky. Chtěla, aby ladily s šaty nebo alespoň s šátkem či šálou. Klobouky… V Hanině životě neexistovala situace, jež by si nezasloužila mít svoji barvu. Byla jako strakapoud, který vlétnul mezi hejno vrabců. Měla na hlavě červený klobouk, i když šla za rakví zemřelého tatínka. Maminku doprovodila s kloboukem fialovým.

Jak to, že není v černém?šč

Vrabci se divili. Zlobili. Pomlouvali ji.

Byla ve všem tak jiná. A to se neodpouští.

Věřila v boha. Nikdy se nevdala. Kulhala.

Čím byla starší, tím kulhala víc. Ve vsi jí říkal svatá Hana jenom farář. A několik starých přátel. Pro ostatní byla Kulhavka.

Hana se narodila s jednou nohou kratší. A s jednou nohou kratší i umře. A všechno mezitím, všechno, čím žila, co chtěla, po čem toužila tak moc, až ji to málem připravilo o rozum, všechno, co nemohla mít…

Odletí jako klobouk ve větru.

Možná milovala své výstřední barevné ozdoby hlavy, protože podvědomě doufala, že tak odláká pozornost od svého hendikepu. Jenže ten hlavní, jediný, nikdy nepolevující, přísný a nelítostný soudce a pozorovatel byla ona sama.

Neměla naději.

Všechny náznaky zájmu nějakého muže o svoji osobu brala jako jeho nevědomost do chvíle, než zjistí její vadu. Jednou ji, mladou a krásnou, krásnou bez poskvrny, protože seděla, ve vlaku, v kupé pohledem a pozdějí i slovem přemlouval ke schůzce mladý hezký muž.

Myslela jen na to, že za chvíli přijde její stanice a ona bude muset vstát a bude se kolébat ven jako kachna.

Pořád měla v hlavě vykřičníky.

Kulháš!

Jsi méněcenná!

S ničím nepočítej!

Nikomu nevěř!

Muž s tebou bude jen z lítosti! Nebo vypočítavosti! Láska je jen pro zdravé!

Jediný, kdo tě miluje upřímně a ryze, a bude tě tak vždycky milovat, je bůh!

Miluj boha! Věř mu! Spoléhej, že tě vede správnou cestou.

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Jak to, že Hanu nikdy nenapadlo vinit boha ze svého trápení? Proč zrovna jí dal tělesnou disproporci, když všichni kolem ní byli zdraví? A když ji tak poznamenal, proč ji obdařil povahou, která ji nedovolila mánovat nad tím rukou a žít? Žít naplno, být si vědoma svých ostatních kvalit. Proč pořád přemýšlela o věcech, o které se lidi kolem ní vůbec nezajímali?

Jaký je smysl života? A jaké poslání člověka? Proč je na světě zrovna ona — s jednou nohou kratší? Proč nemůže žít jako ostatní?

Ne, Hanu nikdy ani nenapadlo bohu se protivit. Věřila v boha, milovala ho.

Milovala ho. Psala mu dopisy plné lásky. A touhy. Nemohla jinak. Přestože špatně chodila a nic na tom nezměnily ani na míru šité ortopedické boty, chodila z práce na vlak domů oklikou. Musela jít tam, kde žil. Věděla přesně, odkud může, sama neviděna, hledět na jeho domov. Na zahradu, kde si hrály jeho děti. Kde bývala jeho žena. A on, on se tam taky často objevil. Když tu zahradu sekal. Když sušil seno. Když to seno nakládal a odvážel…

Hana se vroucně modlila k bohu. A přitom stejně vroucně toužila po muži. Po ženatém muži! Možná si ho vybrala, protože si byla podvědomě jistá, že nebude nikdy konfrontována se skutečným fyzickým kontaktem. Možná. A možná jí ho vybral bůh? Ze stejných důvodů.

Hana by nikdy neporušila desatero.

Tak proč o tom muži snila? Proč po něm tak šíleně toužila? Věděla, že se to nesmí, že je to špatně, že žije v rozporu, který ji trhá na dva kusy. Jedna její polovina se zřekla světského života a druhá, druhá ji trýznila pravým opakem.

Její spolužačky ze školy, které bydlely ve stejné vesnici, měly muže i děti už dávno. Bylo to tak samozřejmé. Normální. Obyčejné. S těhotenským úřadem, poštou a školičkou pro první stupeň, chodily i mnohem mladší ženy.

I jí tikaly biologické hodiny, protože ty tikají i Kulhavce, zasvěcené bohu, ať chce nebo nechce, ať se brání nebo nebrání, tikají, buší, tepou ve spáncích, nedají se zastavit ani rozumem ani modlitbou.

Všude, všude kolem sebe viděla ženy v naději. Chtěla ji taky zažít. Chtěla zažít lásku, fyzickou lásku, chtěla cítit ve svém těle muže, chtěla mít jeho plod, který v ní bude růst, chtěla porodit dítě!

Muž, do kterého se zamilovala, pracoval ve stejném závodě v nedalekém městě, stejně jako ona.

Byl vedoucí jednoho výrobního oddělení. Ona byla zaměstnaná v účtárně, i když vystudovala pedagogickou školu. Pámbíčkářce učit děti nedovolili, byl zázrak, že ji po různých peripetiích na tu školu vůbec vzali.

Někdy se minuli ve vstupní bráně. Prošli kolem sebe na dvoře. Seděli nedaleko sebe v závodní jídelně.

Někdy se nestihla rychle schovat a on ji spatřil na jejím tajném stanovišti nedaleko svého domu, kam se chodila denně dívat.

Nikdy spolu nemluvili.

Přesto ho Hana milovala.

Nic o něm nevěděla.

Přesto mu psala zamilované dopisy.

Nechávala mu je v jeho skřínce v šatně. Vždycky tam nějak nenápandě proklouzla. Vyznávala se mu v nich. Popisovala mu své pusté dny, večery, noci. Své touhy. Psala mu o své lásce k bohu. A k němu. Neměla se komu svěřit. Tak se svěřovala jemu. Prosila ho o lásku. Prosila ho o schůzku.

Nikdy jí neodpověděl.

Tím víc na něho myslela. Tím víc po něm toužila. Byla posedlá. Posedlá. Posedlá!

Nikdy k ní nepřišel.

Nikdy se jí nedotknul.

Nikdy.

Jednou na ni ale promluvil. To když si jí začali všímat už i jeho sousedé, a pak i dcery. Nejspíš o ní věděla i jeho žena. Možná se tím bavil celý podnik. V městě, které mělo pár tisíc obyvatel, se nic neutají.

Promluvil s ní. Dokonce kvůli tomu zašel do její kanceláře; vyhlédl si chvíli, kdy tam byla sama. Vešel a celý nesvůj řekl: Prosím, abyste s tím přestala!

Byla tak nepřipravená na setkání s ním, i když po něm prahla. Byla zaskočená. Vylekaná. Okouzlená. Měl krásný hlas!

Oněměla. V krku se jí všechno stáhlo. Nedokázala mu odpovědět, nedokázala říct vůbec nic. Ale on stejně na odpověď nečekal. Zmizel tak rychle a nečekaně, jako se u ní objevil.

Prosím
abyste
s
tím
přestala
!

Kolikrát o to sama sebe prosila. Kolikrát sama sebe zapřísahala. Kolikrát klečela před oltářem a prosila pánaboha. Trvalo tak dlouho, než ji vyslyšel!

Pořád si tu větu opakovala. Poprvé nešla na vlak domů oklikou. Přestože šla nejkratší cestou, která na nádraží vedla, nemohla dojít. Kulhala, strašně, příšerně kulhala, kulhala, jako by jí tu její prokletou kratší nohu ještě o pořádný kus uřízli, kulhala tak, že několikrát málem upadla na bok, kulhala, vlekla se jako kachna v posledním tažení, prosím, abyste s tím přestala, křičel na ni nádražní amplion, PROSÍM, ABYSTE S TÍM PŘESTALA!

Přestala s tím.

A kdyby to nebyl takový hřích, přestala by se vším.

Přestat se trápit!

Přestat toužit!

Přestat žít!

Ano, Hana chtěla umřít. Styděla se za sebe. Vždyť selhala ve všem. Zklamala boha. Co tady, na světě?

Možná by se jí umřít podařilo, kdyby se s těžkým zápalem plic a celkovým ochrnutím organismu nedostala včas do nemocnice. Ale dostala se tam. Chyběla na mši, a tak…

Život už je ale takový, že na něm člověk lpí, i když ho nenávidí. A jednoho dne zjistí, že ho nenávist přešla. Že si zvykl. Že se sám se sebou smířil, ze se ve svém životě zabydlel, že má radost z drobných věcí, že má radost jen tak, pro nic za nic…

Hana žila klidně. Zestárla v pokoji. Bůh jí dal pár dobrých přátel, měla hezký vztah s dětmi, které k ní chodily na klavír, cítila se užitečná, vyrovnaná. Šťastná. Ani ty její pověstné barevné klobouky už nikoho nerozčilovaly; ve vsi teď měli někteří mladí na hlavách modré, růžové nebo fialové bodliny z vlasů. A co? Zapadli do davu.

Nedávno oslavila sedmdesáté narozeniny. Den poté u ní zazvonil neznámý gratulant. Přišel o holi. Kulhal stejně jako Hana, vlastně ne, kulhal hůř. Byl shrbený, neměl vlasy, nosil brýle.

Špatně dýchal. Špatně mluvil. Chvíli jí trvalo, než ho poznala, ale poznala ho!

Přinesl jí kytku, bonboniéru. V tašce měl desky s pečlivě srovnanými, očíslovanými dopisy, plnými lásky. A touhy. Popisovaly pusté dny, večery, noci. Prosily o lásku, o schůzku…

Teď se jí Hana dočkala. Po čtyřiatřiceti letech.

Zemřela mu žena, je volný. V životě myslel na Hanu často. Všechny její dopisy schoval. Žádný neztratil. Některé pasáže umí nazpaměť. Vždycky si jí vážil. Je tak rád, že ji vidí. Kdyby chtěla, mohli by spolu zkusit žít. Mohl by se k ní nastěhovat. Třeba hned! Dcera mu všechno spakovala. Přivezla ho sem. Čeká venku v autě…

Zemřela mi žena. Řekl a hlas se mu zlomil. Rozplakal se. Slzy mu tiše a nezadržitelně tekly po tvářích.

V Haně se všechno sevřelo dávno zasutou láskou. Něhou. Rozplakala se taky.

Pohladila ho

Objala.

Držela ho v náručí.

Hladila ho a konejšila, jako se konejší děti, dokud se neutiší.

Věděla, že víc pro něho udělat nemůže.

Лексико-фразеологические комментарии

adoptovat koho — усыновить кого-либо

sžít se s čím — свыкнуться с чем-либо

farář — священник в католической церкви

farnost — приход

eucharistie — Святое Причастие

bábovka — сладкая выпечка из круглой и высокой формы, типичная в Чехии, Словакии и Австрии

vyzdorovat co — своим упорством добиться, заслужить

plotna — плита

obecní úřad — муниципалитет (в посёлке)

desatero (Desatero Božích přikázání) — Десять заповедей

modrákyразг. рабочая спецодежда (синие штаны на подтяжках)

teplákyразг. спортивные штаны, спортивки

zástěra — фартук, зд.: домашний халат, застёгиваемый на пуговицы

drogerie — магазин бытовой химии, косметики

strakapoud — пёстрый дятел

výstřední — экстравагантный, эксцентричный

hendikep (postižení) — недостаток, инвалидность (от англ. handicap)

disproporce — несоразмерность, диспропорция

žena v naději — беременная женщина

posedlý — одержимый

zápal plic — воспаление легких

lpět na životě — цепляться за жизнь

pámbíčkář(ka) — разг. презр. верующий человек

konejšit koho — баюкать, утешать, успокаивать кого-либо

Добавить комментарий

Ваш e-mail не будет опубликован. Обязательные поля помечены *

Сообщить об опечатке

Текст, который будет отправлен нашим редакторам: