Browse By

Jan Balabán — Mléčná dráha

Ještě i na Štědrý den dopoledne se všude prodává, i odpoledne. Kdy vlastně začíná ten svátek, ptala se Kateřina sama sebe. Vždycky měla problémy s definicí časových intervalů, v nichž se události dějí. Teď už jsou Vánoce? Nebo na ně ještě čekáme? Nebo už je po nich? Ještě jsou v nedohlednu odpoledních příprav, anebo už zmizely ve zmuchlaných papírech od dárků a v celém tom neladu, který přináší ono posvátné rozbalování? Každý si to skládá na svou hromádku, každý každému děkuje, každý je dojat, třeba i tím, co mu radost nedělá, a Kateřině je při tom vždy nevýslovně smutno. Copak se dá dělat radost? Dělat se dají tak leda hlouposti. Dělat se dá tak leda do záchodu. Radost už někde je hotová, neudělatelná, ale jen málokdy je u nás. Jen málokdy je u mě.

Kdyby jí to její celoživotní omezující nemoc dovolila, opila by se každý Štědrý večer, sotva by uložila děti s dárky do postelí. Opila by se anglickým ginem, mezi těmi papíry a zhasnutými svíčkami. Cedila by slzy u okna a hleděla na odlesky stromečků v jiných šťastných oknech. Ale opíjení pro ni není. V deseti letech dostala skutečný dar od Boha, možnost přežít to, co se nepřežívá, projít po lávce tak úzké, že ji pod nohama nevidíš. A od těch dob je tu sama, živá a svým způsobem zdravá, ale sama. Spíš pro druhé než s druhýmí, říká si vždycky, když je jí úzko. A ono to pomáhá.

Pára od huby a křupnutí sněhu pod botou, to člověka vždycky potěší.

«Půjdeme kolem řeky,» rozhodla se náhle.

«A to chceš jít celou cestu pěšky, až k dědovi?» podivil se kluk, ve dvanácti letech najednou už tak vyčouhlý a prudce rostoucí a tolik podobný svéme otci, který už s nimi není.

«Jasně pěšsky, pěšky!» radovala se o tři roky mladší a mnohem bojovnější a mnohem méně melancholická dcera řečená holka.

«A já ponesu ten dárek,» rozhodla a zvedla do výšky papírovou tašku s barevným nápisem. Uvnitř se v lesklé krabici skrýval dosud neoživený úplně nový mobilní telefon i s nabíječkou a záručním listem. Byl to vlastně nápad téhle malé slečny, která tu teď zabalená v umělém kožíšku a s ušatou čepicí na hlavě patou rozbíjí zmrzlé kusy sněhu na okraji chodníku.

«Bude se mu hodit, když teď půjde do nemocnice, budeme mu vždycky zavolat, a tak tam nebude tolik sám,» rozumovala před nabídkou těch skvěle designovaných malých vysílaček, které nás mají už navždy zbavit strachu z ticha.

«Tady ten Sony Ericsson!»

«Myslíš, že jsem milionářka?»

Stejně holku podezřívala z toho, že je nadšená hlavně možností kupovat mobilní telefon a na hrozivou diagnózu starého pána ani neponmyslí. Děti mají právo nemyslet na diagnózy, okřikla se a koupila podstatně levnější Siemens.

Prošli městem, kde předvánoční shon pomalu odumíral a zamrzal jako krec posledních zabitých kaprů kolem poloprázdných kádí. Už to mají za sebou, nevěděla přesně, jestli ty ryby, nebo ti promočení prodavači, kteří si celý den v mrazu marně dýchali na mokré prsty.

«Zapomněli jsme na to cukroví,» kluk si vzpomněl na krabičku se vzorky jejího cukrářského umu. Pusinsky, kokosky, schválně pekla to, co vůbec nemohla jíst. Kdosi jí doporučoval jakési téměř nesladké cukroví z ovesných vloček. Taková blbost, naopak pečivo je třeba zasypat cukrem, rozpoutat nad ním vanilkovou bouři, vždyť mnohdy je to jediný sníh, který o Vánocích padá. Ne tak letos, letos je sněhu nad kolena. A pusinky a kokosky zůstaly na židli v předsíni.

Došli k řece. Úzký proud dosud nezmrzlé vody protékal mezi ledy, které narůstaly od obou břehů směrem doprostřed. Do Nového roku jistě zamrzne. Předpověď je docela drsná. Na konci kamenného nábřeží sešli na holý břeh. Řeka dál tekla širokým obloukem v podstatě pustou krajinou kolem továren a hald a k městu se zase přiblíží až na předměstí, kde Kateřina vyrostla. Touhle cestou chodili jen rybáři, bezdomovci a zloději železného šrotu.

Tenká pěšinka je vedla hustým porostem suchých, jakoby bambusových stvolů rostliny křídlatky. Křídlatka je nejhouževnatější plevel na světě. Miluje kyselou půdu. Její husté kolonie povlékají břehy řek a celé louky. Rozvětvené koruny dužnatých jasně zelených listů se propojí a udusí vše ostatní. Pod křídlatkou už neroste nic. Jako děti se v ní schovávali, dělali si v ní takzvané bunkry, ale byla to spíš hnízda a v nich se k sobě krčili jako bažanti, kteří se v ní také přes den ukrývali před dravci.

Teď však byly její ojíněné stvoly rezavé a křehké a kluk je snadno přerážel klacíkem, jako by si klestil cestu pralesem. Na jeho hubených ramenou poskakkkoval batoh s ostatními dárky. Za ním holka, která se neustále ohlížela, aby jim snad máma nezmizela z dohledu, a zároveň pokřikovala na kluka, ať nejde tak rychle. Chtěla je mít pohromadě jako ovčácký pes.

První most. Na čelech pilířů zachycené šedé cáry, větve a klády po poslendí povodni. Pod ocelovým obloukem nesoucím drážní těleso u paty betonového sloupu bylo podivné tábořiště. Potrhané zmrzlé matrace, jedna sedačka ze škodovky, možná z trabanta, ohniště, hadry, plastikové lahve. Kateřině přeběhl po duši mráz. Ne snad strach, ale nemožnost ji mrazila. To ona by nemohla. Ne že by tak nemohla dopadnout. Divili byste se, jak je tomuhle nocovišti člověk v každém okamžiku blízko. Je to vlastně zázrak, že tady na té sedačce s flaškou rybízáku ještě nesedíte. Ale ona by nemohla. Pro ni by tohle dopadnutí již bylo dopadnutím do hrobu. Se svou omezující chorobou mohla žít pouze v civilizaci, a to tak vyspělé, aby byla schopná klonovat a průmyslově vyrábět podstatné hormony, které není schopné vyrobit její tělo. Proto musela být slušná, pojištěná, střízlivá a vydělávat dost peněz. Na hipísku nebo bezdomovku si může jen hrát — i když vlastně možná jí pořád je, jen v trochu juném smyslu, než jak to lidé chápou.

«Ale už vstávej, než ti přimrzne zadek,» napomenula holku, která si klidně sedla na to bídné křeslo, zatímco kluk na to hleděl zamyšleně a zamračeně.

«Kam odešli?» zeptal se po chvíli.

«Někam do tepla,» odpověděla mu.

«Do charity, do tomu toho svatého Františka,» referovala holka, «tam chodí bezďáci na zimu, to říkali v televizi.»

Za prvním mostem pokračovali po takzvané navigaci cestou mezi řekou a sloupky s cedulemi vstup zakázán vytyčujícími pozemek veliké zastavené továrny. Podívej se na ty stavby. Na ocelových nohách tu stojí vysoká sila třídíren koksu. A dál baterie, která se svými žebry vypadá jak rezavá železná knihovna. Šikmé mosty dopravníků, široce rozkročené mostové jeřáby nad prázdnou skládkou rudy. A v pozadí korpusy vysokých pecí, kterým někteří nadšenci přezdívají Hradčany. Je to spíš jakási ruina, kde v chladných dutinách bývalých výhní hnízdí ptáci a rosomáci. Ti zatím ne. Ti přijdou až později, až nebude civilizace, v níž Kateřina mohla žít.

Ale tahle ruina má svou cenu, železo. To přitahuje chlapy, kteří se žádných cedulí neleknou. Co neurazí, to uříznou, a co neuříznou, to upálí autogenem, naloží a odvezou a dobře prodají do kovošrotu. Pak to propíjí, potěší se s ženskými, nakrmí zlodějské automaty, a když je prázdno, vyrazí na další výpravu.

Železo šroťáky miluje. Oni ho zachaňují od chladného stání a rezavění bez užitku. Vyprošťují je z krystalické nehybnosti a znovu přibližují k ocelářským pecím, v nichž se nevzhledné a marné kusy šrotu v žáru tisíců stupňů celsia znovu připojují k žhavému proudu, který člověk po zemi rozlévá už tisíc let.

Děti na ta monstra hleděly s posvátnou hrůzou, dokonce i holka přestala na chvíli brebentit. Kateřině se zdálo, že vzduch je najednou čistý a průzračný a řezavě ostrý. Jako by jí při každém nadechnutí pronikal až do žaludku. Bylo to příjemné a děsivé a nebezpečné, ale ona ve svém štědrodenním rozpoložení nebezpečí nevnímala. Naopak vnímala všechno kolem, jako by se to právě vynořilo, ani ne z vody, ale doslova z lihu, nebo z éteru nebo něčeho ještě lehčího a těkavějšího.

Dovedla si najednou představit, jak je vidí temné oči vybitých oken těch budov tady. Jak tu pochodujeme jako tři králové s mobilním telefonem a já stará černá vzadu. Jenomže ten telefon neneseme Kristu Jezulátku, ale starému nemocnému muži, jenž se hned po svátcích půjde porvat o život s diagnózou, kterou radši nikdo nevysloví nahlas. Plakala a smrkala a schválně se opožďovala za dětmi, aby si toho moc nevšímaly.

Podél železniční trati dorazili k dalšímu mostu. Tady už za chvíli odbočíme do města, říkala si starostlivě a s úzkostí si uvědomovala, že se v jejím pohledu kontury okolního světa podivně vlní. To je jasný příznak, snad to stihne, aniž by něco musela říkat dětem. V nestřeženém okamžiku zajela rukou do svého teplého podpaždí a vypnula pumpu. Aspoň zastavím přívod inzulinu, snad to pomůže.

Z osikových houštin tu vystupuje tlustá roura, z níž se do řeky v bílých oblacích valí horká voda. Nějaký přepad z elektrárny. O tu rouru se zády opírá bouda polátaná ze všeho možného. Každopádně, ten, kdo v ní žije, má topení zadarmo. Ale jaký je to život v těchto končinách a třeba v noci. To aby člověk spal s kulovnicí u postele. A chudí lidé většinou kulovnice nemají.

Ale mají psy. Z boudy se vyhrnulo několik divoce štěkajících ořechů rozhodnutých chránit své teritorium. Chvíli to vypadalo nebezpečně, ale pak z boudy vyšla nějaká paní a okřikla je. Byla to pěkná paní v červené silonové bundě, šedých legínách a vysokých kozačkách. Na vlasech měla čerstvý červený přeliv. Zahnala psy do boudy a odpověděla na pozdrav a na přání šťastných Vánoc s takovým zvláštním vědoucím a trošku trpkým úsměvem. Chvíli se na sebe s Kateřinou dívaly. Ta paní ovšem nevěděla, že se v Kateřininých očích vlní v chvějivém vzduchu, jako by hořela na hranici.

Tak všichni hoříme, aniž o tom víme. Ona možná čeká na někoho, kdo přinese jídlo a víno a vánočku a cigaretový tabák a papírky a rybí prsty, které si tu pak spolu usmaží a opijí se a pomilují a vynadají si a všechno si vyčtou a zase se pomilují a opijí a budou se radovat se zadkem přitisknutým k teplovodní rouře. A nakonec se třeba zabijí, nebo naopak zachrání. Ale takový pěkný zářivý přeliv si neudělá ženská, která už od života nic nečeká. A to je krásné. Ještě jednou se za tou paní ohlédla a viděla, že i ona se ohlíží na nimi, za třemi králi s mobilním telefonem.

A pak bylo zle. Kateřina klopýtala za dětmi směrem k dálnici, za níž už bylo sídliště, ale její rezerva byla na dně. Kapitán Scott v Antarktidě také zemřel jen jeden denní pochod od záchranné stanice. V emocionálně vypjatých dnech člověk dělá chyby. Ráno se zapomněla najíst, nevzala si kabelku s pohotovostním cukrem, i to zatracené cukroví nechala doma a teď má hypoglykémii jako hrom a nic, čím by ji mohla vykompenzovat. Kluk má žvýkačky, ale ty jsou taky bez cukru. A co ten telefon, někomu zavolat, ale, zrada, není oživený, a svůj nechala doma i s tím cukrem.

Už sotva šla a věděla, že si musí sednout, že možná bude muset i omdlít. Pak se tělo zase rozběhne a vyrobí si cukr z tukových zásob, ale to chvíli potrvá. Musí to dětem říct, musí jim vysvětlit, že omdlí a zase se probudí. To bude tedy dárek k Vánocům. Zavolala na ně a sedla si na zmrzlé kameny na okraji železniční trati.

A tak na tom jsem. Město se prohýbá jídlem. Žrádlem, a ne ledajakým, přetékají i spižírny rodin s nízkými příjmy, berou si na to půjčky, aby měli něco extra. A já tu zmírám v zoufalé potřebě tří kostek cukru nebo tří krajíců chleba. Možná bych se měla doplazit k té červené paní a poprosit o jídlo, ale to už je taky daleko. Bez mdloby to nebude. Trochu zima na hodinové poležení. Ach, co počít?

«Ale tady u dálnice, to už je slyšet, slyšíš ty auta? Tak tam je pumpa s obchoden, Šelka,» řekl jí kluk v odpověď na oznámení, že matka za chíli ztratí vědomí, «tam se dá něco koupit. Tam jsme přece brali benzín, pamatuješ?»

«Ale tam já už nedolezu.»

«Tak mu dej peníze, on tam zajde,» radila holka.

«Zajdeš? Tady ale není úplně bezpečno, někdo tě přepadne, já mám strach.»

«Já nemám strach.»

«A já tu s tebou počkám,» řekla holka a vytáhla jí z kapsy peněženku, «kolik mu mám dát?»

«Padesát korun.»

«Je tu jenom dvoustovka.»

«Tak mu dej dvoustovku. A ty si ji dej do kapsy u kalhot a bundu přes to a kup něco sladkého, jedno co, ale hodně… aspoň tři… pět… tyčinek… a ty pojď sem…»

Sevřela holku v náručí a strnule hleděla přes její rameno do zmrzlého křoví. Vzdorovala mdlobě. Slyšela rachot štěrku pod vzdalujícíma se klukovýma nohama a v dálce skutečně hučela auta.

Šedé hrany šly jedna přes druhou jak v prasklém okuláru mikroskopu. Zmrzlé proutí, vločky, kapky, krápníky, rampouchy, sople pod dětskými nosy. Eskymácké ženy jim to olíznou, ona jim to taky klidně olízne, až bude moct. Až bude vidět víc než tyhle šedé hrany, které jdou jedna přes druhou. Zanic si nechtěla představovat, jak nějací hrozní šroťáci drží jejího kluka a stahují z něho kalhoty i s těmi penězi v zadní kapse, on jim utíká, peláší zajíček s holým zadkem v tom sněhu, který jde jeden přes druhý, vločky za vločkami a on pořád utíká s tím malým pindíkem, co si ho ve vaně už nechce nechat přetáhnout, a šroťáci s vlčími tlamami se rvou o ty dvě stovky a on zatím peláší do Šelky pro čokoládku pro maminku, na tu však už nemá peníze, snad mu ji dají zadarmo, když je Štědrý den, nedají, určitě nedají, protože lidi jsou zlí i na Štědrý den.

«Mami, mami, tady, tady!» s námahou otevřela oči a uviděla široce otevřené oči kluka, který před ní dřepěl s strkal jí do pusy čokoládovou tyčinku.

«Sněz to, sněz to,» šeptala jí holka a držela ji za hlavu, div jí ji neulomila.

Kousala a polykala tu mazlavou bílou hmotu pod hnědou kůrou. Dolů s tím, protlač to suchým krkem do žaludku a ještě jednu a… a… ach… Pomalu leze, pomalu stoupá, a už se valí, už se valí zmrzlou řekou teplý proud. Bouře bílých krystalů nad stříškami pečiva, pusinky, kokosky, pusinky růžové, čumáčky, hroty prsů u hladových úst.

«Más kalhoty?» zeptala se kluka ještě celý zblblá.

«No mám,» odpověděl nechápavě.

«To je dobře.»

«A podívej, co ještě má,» holka ukazovala na řadu tyčinek Milky Way rozložených na sněhum «ještě jich zbylo devět.»

Mléčná dráha, náš domov ve vesmírum říkala si Kateřina celá dojatá. Nevím, jak to s námí nakonec dopadne, ale tohle dopadlo dobře.

Vstala na nohy, které se jí zpevňovaly každým okamžikem.

«Můžeme si taky vzít?» ptala se holka s hromádkou tyčinek v náručí.

«No jiště, myslíš, že to sním všechno sama?»

(Povídka ze souboru Jsme tady, In: Povídky. Host, Brno 2010)

Лексико-фразеологические комментарии

Štědrý den — Сочельник

Vánoce — Рождество; Святки

Copak se dá dělat radost? Dělat se daji tak leda hlouposti. Dělat se dá tak leda do záchodu. — Разве можно делать радость? Ведь делать, пожалуй, можно разве что глупости. Или, скажем, делать в штаны (букв. делать в туалете. Здесь обыгрываются разные значения глагола dělat ‘делать’, одно из которых в чешском языке имеет и значение ‘испражняться’).

Prošli městem, kde předvánoční shon pomalu odumíral a zamrzal jako krev posledních zabitých kaprů kolem poloprázdných kádi. — Они прошли по городу, где предрождественская суета постепенно утихала и замерзала, как кровь последних убитых карпов у полупустых бочек. (По католической традиции, типичным рождественским блюдом в Чехии является карп (рыба — символ Иисуса Христа), которых специально разводят, перевозят в бочках и продают.)

pusinka — безе (пирожное), здесь чешское рождественское печенье (vánoční cukrovi) — взбитые белки с сахаром

kokoska — разг. шоколадка с кокосовой начинкой; здесь рождественское печенье, взбитые белки с сахаром и кокосом.

škodovka — разг. автомобиль марки «Шкода» (производящийся в Чехии)

trabant — дешевый автомобиль «Трабант» (производящийся в бывшей ГДР)

flaška rybízáku — разг. бутылка смородинового ликера

hipíska — разг. девушка-хиппи

bezďák — разговорно-просторечная форма от слова bezdomovec — бездомный

Hradčany — историческая часть Праги, примыкающая к Пражскому замку (Český Hrad) — бывшей резиденции чешских королей, сейчас — резиденция президента Чешской республики

šroťák — разг. сборщик металлолома (от šrot — металлолом, утиль)

pochodujeme jako tři králové — шествуем, как три волхва; аллюзия на один из символов Рождества, часто представляемых во время рождественнских праздников: три волхва следуют с Востока за путеводной звездой в Вифлеем, где, по предсказанию, должен был родиться «царь Иудейский» — Иисус Христос

ořech — нечистокровная собака, дворняжка (от распространённой клички собаки — *Vořech*)

legíny — леггинсы

jako by hořela na hranici — словно её сжигали на костре. Возможная аллюзия на то, что Яна Гуса сожгли как еретика на костре в Констанце.

má hypoglykémii jako hrom — она болеет сахарным диабетом, у неё гипогликемия. В тексте эта болезнь у героини — большая, страшная, сильная, интенсивная «jaho hrom» (dostal pokutu jako hrom, mám žizeň jako hrom, na břiše mám jizvu jako hrom).

Šelka — автозаправочная станция фирмы «Shell»

pindík — разг., ум.-ласк. в детской речи: небольшой пенис у мальчика; пиписька, петушок. Мать мальчика имеет в виду, что сын уже не позволяет ей мыть его в ванне. Синонимы слова в разговорной речи: pinďour, šulínek, lulínek, bimbásek.

Milky Way — название популярных шоколадных батончиков (англ. Млечный путь).

Mléčná dráha — Млечный путь

Добавить комментарий

Ваш e-mail не будет опубликован. Обязательные поля помечены *

Сообщить об опечатке

Текст, который будет отправлен нашим редакторам: